prezident 23

autor

Sranda vítězí aneb kdo bude prezident? Země zalíbené největší rezident.

    Tak prvně k nadpisu. Sranda hned jako první slovo rozhodně v tomto kontextu neznamená nic humorného, ale zkrátka doslovnou srandu. Představte si tolik legrace, až u vás dojde k samovolnému uvolnění svěračů. Nemluvě pak o tom, jak vznikl srandy kopec. Zapáchající politická hromada už potřebuje průvan, jak svině drbání. Asi ani nezáleží odkud se ten svěží vánek nese, ale na řadě jsou volby prezidenta tak proč ne právě z hradu.

    Kdo bude prezident? Já v tom mám od začátku jasno. Já budu prezident a mám proto dobrý důvod. Ten nejlepší důvod. Moje babička s tím počítá. Já jí to slíbil, aby se pořád neptala, co z tebe bude.  Věděl jsem, že odpověď kapitán Enterprise u ní neuspěje. Babička není příliš velký scifi fanda a ve finále si myslím, že vlastně ani na vesmír a věci s tím souznějící, nevěří. Končí u obláčku s andílky a většího obláčku s Bohem. A proč ne? Toho taky nikdo nezvolil a celkem si to tam nahoře dává, dle spokojeného fun týmu tady dole na zemi.

    Dobře když ne já, protože dva hlasy a psí štěknutí, ze mě hlavu státu neudělá, tak kdo? Není to vlastně úplně fuk?

    Mám se blbě, volím blba, jako při minulé volbě. Nějaký se určitě najde. Jsem ve válce, volím generála. Jsem starej, nemám vzdělání, mám fajn důchod, chci se pomstít všem co mě nepustí sednout, dělají hluk, zbytečně cestují, rozvádí se, žijí online, hulí trávu apod. A je mi to vlastně všechno tak trochu u prdele, protože já už nějak dožiji, volím hnízdo. Jsem drsný chlap, tudíž volím něžné pohlaví? Nemám tušení koho volit? Hodím si kostkou, zbývá ještě 6 kandidátů, a to přeci nemůže být náhoda.

     Ne teď vážně. Naše volba prezidenta vlastně ukazuje na tom, který směrem se dáme. Představte si současnost jako výlet a budoucnost jako rozcestí. Modrá, červená, zelená, žlutá, odbočka na hrad, spousta šipek. A naše kandidáty jako turisty. Někdo vidí cestu dlouhou a má sbalený batůžek na celodenní track. Jiný jde v polobotkách a slibuje cestu jemným mechem. Další přemýšlí kudy nejblíž k cíli. Jeden z nich možná stojí a kritizuje značení. Nepřekvapí ani ten co chce pro každého turistu vodu zdarma. Poslední dumá, jestli je to skutečně rozcestí nebo kampaň. A ten, kdo měl kilometry dokonale spočítané zapomněl kam chce vlastně jít, a tak raději zůstal doma.

    Stejně budeme všichni jako ten pes, který se vydá právě tam kde ucítí, co mu voní, nehledě na šipky, barvy a cestičky. Jasně občas ztratíme stopu, zakopneme, trefíme strom, ale pořád jdeme. Nestojíme na místě. Les se mění, srnky rostou, zajíců a kanců je víc, myslivců zase míň a my jsem taky jiní. Nejde přeci vědět co bude za rok, za dva nebo zítra.  Chci tím říct, že zbytečně přemýšlíme na tím, koho volit a málo přemýšlíme nad tím co uděláme až dočteme tenhle béčkový, možná céčkový článek.

    Jestli jste dočetli až sem, gratuluji. Zvedněte se běžte udělat něco u čeho se zasmějete. To je totiž opravdu důležité. A kdybyste náhodou šli kolem volební místnosti, nezapomeňte mě volit. Michal Paděra, budoucí kapitán Enterprise.

DVA HAVRANI

 autor

    „A já tam šel. Něco mě volalo. Už dlouho. Něco mě volalo a já šel. Necítil jsme touhu, ale naopak povinnost tam být.“ Tenhle příběh už jsem zažil, říkám si.

    Už jednou jsem měl sny a vize a neovladatelnou chuť jít po nitce informací a kontaktů až do cíle, tedy ve skutečnosti na startovní čáru samotného příběhu. Tak jsem se stal učněm oboru, o kterém lidé nevědí téměř nic a přeci všechno. Není jednoduché proniknout sám do sebe, do svých myšlenek, do svých schopností a dovedností a pochopit je. Našel jsem cestu, jak pochopením sama sebe vytvořím jakousi aerodynamickou stopu, kterou může následovat můj bratr, mý bratři a všichni putující k cíli.

   „Lepší svět, nebo lepší já? Já jsem přece svět a má cesta otáčí světem vpřed.“

    Není důležité, co mají v nitru ostatní. Já tam mám cestu. Věřte mi nebo ne, ale tohle, dnešní den, je pouhý začátek. Přestupní stanice dává prostor k získání potřebných pomyslných zásob na mnohem větší výpravu, která je zatraceně blízko.

   Jak by se svobodný člověk rozhodoval, kdyby neexistoval strach z rozhodnutí? Myslel jsem, že ideálním cílem osobního rozvoje je najít rovnováhu mezi srdce a hlavou, tedy mezi city, emocemi a rozumem. Je to pitomost. Nechte se vést pocity a vášní, jen tak bude život opravdový a skutečný. Chyba. Ano je to chyba a uděláte jich bezpochyby hodně. Velké či malé a budou a stanou se a ponesete následky, ale budete žít.

    Stalo se to podruhé. Došel jsem na místo, o kterém jsem nic nevěděl. Stál jsem tam a pozoroval moře. Mluvil jsem k zvláštní skulptuře, která symbolizovala sv. Vincenta a skulptura mlčela. Už pár dní jsem se potloukal kolem a hledal něco. Sedl jsem si na útes a přemýšlel o své cestě, o snech o životě a pak to přišlo. Vůbec nic se nestalo a já to nepochopil. Bloudil jsem okolím a nevnímal symboly a znamení. Minul jsem starý kostel se dvěma zvony a stále neměl ponětí. Odešel jsem z místa, kde jsem cítil že mám být a byl jsem zklamaný. Je to jako na cestě svého života v podstatě na jakékoliv další cestě. Často máte chuť to vzdát, protože to není to jste čekali. Často to máte chuť to vzdát, protože se zdá, že to nikam nevede. Ale až pohřbíte nedostatky vaší důvěry a oddáte se pocitu, že tak to má být. Pak teprve to přijde. Zázrak ani nic podobného se nedostavilo. Poslední myšlenka, které jsem dal prostor, byla: běž aspoň nakrmit racky. A tak se stalo. Nedaleký útes byl plný racků a na jeho konci nečekala další skulptura, ale malá nenápadná kamenná deska s příběhem. Přestal jsem krmit racky a začal číst příběh.

   Neměl jsem tušení k čemu dojede za pár okamžiků. Nechám na každém z vás, jestli chce znát příběh sv. Vincenta.  Hejná racků jako by zmizela a na hlavou mi proletěli dva havrani. Usedli nedaleko a nehybně na mě hleděli. Oni byly to pro co jsem tam přišel. Jako by ke mně mluvili a říkaly teď jsem tvoji, stejně tak jako jsi ty náš. Ten den jsem je viděl ještě několikrát.

    Dva Havrani, stejní, a přesto každý úplně jiný. Jako noc a den, tma a světlo, dobro a zlo, rozum a cit. Kontrast rozhodování o vině a spravedlnosti. Hodnocení ostatních a srovnávání je s jinými. Proč? Vždyť jsme všichni jako ti havrani. V mytologických bájích vystupují jako inteligentní a učenliví tvorové, a dokonce se lidé domnívali, že se dokážou naučit lidské řeči.V severských zemích existovali havrani Hugin a Munin – Myšlenka a Vzpomínka. Indiáni byli přesvědčeni, že znají havrani cestu k bráně smrti. V Číně byli havrani oddaní tvorové, a dokonce tesali jeho podobizny na náhrobky mužů, kteří byli oddaní a spravedliví.U Eskymáků se traduje mýtus, že havran Stvořitel přinesl světlo.Havran je spojen s hlubinnou psychologií, balancuje na hraně temna a světla. Havran je prý skvělým spojencem při snění, meditaci, protože mu nechybí trpělivost a moudrost. Nikam nespěchá. Představí člověku jeho temné stránky a pomůže se s nimi vypořádat.

    Pro vysvětlení plavba ostatků sv. Vincenta končila právě tady. Jeho téměř nedotčené tělo dorazilo ke břehům Portugalska v doprovodu dvou strážců, dvou havranů.

    Vzal jsem si je s sebou, protože chtěli. Dost často krouží kolem mě, někdy je vidím, jindy ne. Připomínají mi cestu, na kterou jsem se vydal a z které nesejdu, dokud budu cítit, že je jít kam dál. Dosavadní cesta mě naučila nahlížet na věci jinak. Nejde o samotné vědomosti ale o kvalitu člověka a s hrdostí ne menší než mé ego, před vámi všemi tady, prohlašuji že jsem lepší člověk než ten, co tu stál s dřív.

 ZPĚT

SOCIÁLNÍ ROVNOVÁHA VOLNÉHO ČASU, ANEB JAK RESETOVAT PUBERŤÁKA

autor

    Co dnes dělá váš pubertální syn, nebo dcera? Jsou dostatečně online? Netrhá se jim internet? Nemají hlad? Už si dneska čistili zuby?

    Někdy si připadám, že pokud někdo ještě nevymyslel aplikaci na vzdálené ovládání rodičů, čeká nás to, a samozřejmě vás taky, v nejbližší době. Jako velký vizionář sociálního úpadku současného světa mládí, tipuju, že se bude jmenovat apka-matka.

    WTF? No prostě kámo klikneš a už to jede. Pak už jen posloucháš ten mumraj za dveřmi. Velké výhody této aplikace, která obsahuje mimo jiné příkazy typu nakup, dones, vyper atd., gradují generálním příkazem: starej se o mě aspoň prvních 50 let puberty. LOL. Pravda, někdy se apka sekne a opakuje stále ty samé věty dokola… Nádobí z myčky, vyvenčit psa, uklidit, to jsou jen jedny z mnoha, postupem času se vytrácejících, chybových hlášek. Naše nová apka-matka bude mít jistě i mnoho kritiků, kvůli zbytečným otázkám typu: kamarádi?, ven?, sport?, koníčky?, brigáda? apod.

   Můžete mi vysvětlit, jak může někdo propadnout za neúčast při online výuce informatiky? Asi ten blbec kliknul na špatnou záložku, nebo co. A místo stávání se IT expertem, ničil cizí světy společně se svými kumpány v nějaké onlinovce.

   Čím víc se zvětšuji možnosti života, myšleno možnosti jak, kde, kdy a s kým trávit nejen volný čas a žít, tím víc se zmenšují naše nároky na sebe sama. Můžu všechno, ale vlastně nepotřebuji nic. Vše co mám ve svém pokoji (bytě) dostatečně uspokojí mé základní potřeby. Že ne? Tak schválně: jídlo – objednám, vztahy – na co – pokecáme online, sex – porno, škola a vzdělání – online, práce – online, zábava – online, cestování – online, kroužky a koníčky – online. A pokud jsem na něco zapomněl a náhodou to nezvládne ani můj PC ani můj chytrý mobil, pak to nepotřebuji, a nebo to pravděpodobně zařídí apka-matka, která ještě vyrostla v jiném světě na jiné planetě.

   A jak to tak někdy bývá do hry se občas přimíchá virus. Virus jménem apka-fotr, který nezná všechny předešlé příkazy a jde tvrdě k věci. Velmi často se funkce obou aplikací zaměňují, výjimečně doplňují a ještě výjimečněji prolínají. Tvrdě k věci, nebo taky tvrdě na věc, v tomto případě, myslím pokus o reset puberťáka. Jako rodič jsem myslel, že je potřeba nějakým způsobem nastolit rovnováhu, ale nevěděl jsem jak. Ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší, než jsem myslel. Začal jsem velmi přísně, ale u sebe. Přemýšlel jsem kolik čas v mém životě zabírá držení… Ano, držení telefonu, držení ovladače, držení jazyku za zuby. S prvním dnem prázdnin, a tím pádem koncem online školního pokusu o vzdělávání, zmizel z života našeho syna počítač. Ano, správná námitka, furt má ještě toho „iphone chytrého“, ale když nic, tak ušetříme za elektriku a převedením smlouvy s operátorem, přímo na potomka, taky není špatná volba.

   Prvních pár dní se nedělo nic, aby řekl pravdu, zjistil jsem pouze to, že telefon má mnohem slabší repráček než počítač.

   Po pár dnech se stal zázrak. Malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro evoluci puberťáka. Rovnováha se začala nastolovat sama. Kolo najednou opustilo kout garáže a po krátkém seznámení se s našimi psy, které máme mimochodem už několik let, došlo i na hru.

   Ne né…. je to tak, hru s balónkem a víte kde? Na zahradě. Hustý, my máme zahradu? Jen jsem se usmíval a nechal vše, ať se děje tak nějak samo. Nejen že dítě školou a životem s rodiči povinné, opustilo pokoj, dům i zahradu, ale on se vypravil vlakem za starými kamarády. Ani nevíte, jakou jsem měl radost, když mi po pár dnech řekl, že občas i tajně jezdí za jednou kamarádkou. Ano ano a s menší pomocí a nakopnutím (doslova) přišla i brigáda a nové zkušenosti a nové kontakty a nové pubertální hlášky. Stalo se i to, že děda byl najednou skvělým parťákem do veterán arény a večerní koupání v lomu už nebyla trapárna. K jídelnímu stolu se vrátil talíř a společenská konverzace se vrátila do doby, kdy byli lidi ještě tlupa. I kdyby to byla změna pouze dočasná, ukázala mi, že svět ještě není úplně v pr***i a rovnováha existuje opravdu ve všem. Prostě jen uberte to špatný a toho dobrého přibude samo.

 ZPĚT

Proti proudu – průvodce anti vodáka

autor

   Bylo 1. července a protizávaží na závorách vodáckých kempů, už si tlačilo svůj letní důlek. Vodák před 30 lety hledal svoje místo u řeky.

   Místo, kde by vyšlapal trochu trávy na své áčko, udělal malé ohniště a zapíchnul rýč. Víte, že zapíchnutý rýč u vodáků tenkrát znamenal, že v lese je volno? Jasně, rýč vozili jen ti, co nejezdili na těžko, nebo ti, co měli rýč, pádlo, prkýnko, kytaru a rozfoukávač ohně v jednom.

   No nic, dnešní anti vodák hledá bistro s vyvolávacím systémem blízko teplé sprchy na golfovém greenu, kde postaví svůj 4+kk. V půjčovně drapne kus plastu a místo sady na lepení, dostane pár víček z PETlahví a zapalovač. Instruktáž, pokud je, zpravidla obsahuje info, co neztratit, kolik zacvakám, až se cvaknu a vše mi uplave, kde se ožrat, kde mají otevřenou hospodu, až budou ostatní hospody zavřené apod. Důležitá informace, že pádlo patří tím placatějším do vody a vesta je fajn na opření při opalování, je přibalena v loďáku, který se využívá hlavně pro chlazené alko tažené za lodí.

   Možná byste se divili, kolik Google vodáků narazí na zásadní problém, a sice, kde je předek lodi… Kam se jede, je celkem jasné většině už při prvním pokusu nasednutí na loď v proudu.

   Kvalita vody je pořád stejná, ale abych byl upřímný, neumím si představit, že si zase jako tenkrát když mi bylo 7, čistím zuby nad Českým Krumlovem. Dneska je v té řece tolik vodáků a chlastu, že by mi místo piva ráno na spravení stačilo zase si jen vyčistit zuby. Možná bych umístil ceduli čištění zubů vhodné jen pro osoby starší 18 let. A taky před jízdou nepolykat vodu s pastou nebo tak něco.

   Ale teď vážně. Povznesme se nad to, kam až se dostalo rádoby vodáctví na českých a moravských řekách. Každá voda má svou duši, kouzlo a jedinečnost. Ať malý potok nebo velká dravá řeka, zaslouží si respekt.

   První rada zní: Dívejte se na řeku jako na něco, co vás převyšuje a chovejte se k ní, jako k mámě, nebo jako ke svému vzoru. Učte se od ní a budete překvapeni, jakou změnou možná projdete. Píšu možná, protože jsou určitě mezi vámi i úplně normální hovada, který prostě jedou vodu. Každopádně jdeme dál.

   Rada číslo dvě. Když vidím jez, zastavím. A když to pod ním vypadá, jako by se každou chvíli mělo vynořit ufo, tak tam prostě nejedu. Pokud teda nejsem anti vodák, který pošle raft dětí, aby je obětoval vodáckému bohu Čochtanovi, a pak je zachraňoval. Než tohle uděláte, tak dopijte pivo, protože to bude vaše poslední a nikdo nechce mít na pomníčku u jezu napsaný: „Franta si myslel, že je to v pohodě. Nechal tady ženu, dvě děti a nedopitý pivo. RIP. To, že nesjedete jez na Vltavě, Sázavě, Moravě, Lužnici apod., z vás nedělá o nic menšího anti vodáka, než ve skutečnosti jste. Shrnuto… Vidím jez, nevím, jestli na to mám, hodím tam svoje ego, hodím na to bobek a přenesu to.

    Být anti vodák není nic špatného. Patří to k naší době, k našemu světu. Objevujte přírodu, bavte se s přáteli, ale nechte řeku, ať si může zachovat důstojnost a važte si jí.

   Závěr článku patří všem, co znají laminát, zelený hadrový loďáky, dřevěný pokovovaný pádla, každodenní lepení třísložkovým lepidlem, vaření v kotlíku, sr…í v lese, noční koupání pod jezem, večerní ohýnky s kytarou a kamarády. Vzpomeňte si, jaký to všechno bylo a jaká byla řeka a příroda kolem skvělý parťák a učitel. Šiřte tu vzpomínku kolem sebe mezi všechny, co chtějí poslouchat, ať se z těch našich krásných řek nestávají prodejný dě.ky pro půjčovny a plovoucí bary.

   Vodákům a i těm anti vodákům AHOJ. „Když vlny se valí a peřeje řvou…“

 ZPĚT

Jako malé nic

VZNIKLO PŘED 20 LETY

autor

     Písmena tvoří slova, slova tvoří slovní spojení, ale teprve spojení citů a pohledu na svět tvoří ty nejkrásnější básně…

...

Jsem jen zvláštní sběratel,

co tvá slova sbírá.

Jsem jen zvláštní sběratel,

co do očí se dívá.

Jsem jen zvláštní sběratel,

co nebojí se chválit.

Jsem jen zvláštní sběratel,

co se nechce vzdálit.

....

PŘEČÍST CELÉ

učitelka, román s černým koncem

 autor

     Kniha Učitelka nabízí pohled na osudové setkání, při kterém se všechny plány mění. Rychlý děj samotného příběhu ukazuje na to, co se dá v dnešní době prožít během krátké doby a jak moc se nám můžou naše plány vymknout kontrole. S lehce humorným nadhledem prožijete několik prolínajících se osudů neobvyklých postav. Pokud chcete knihu, kterou přečtete jedním dechem v letadle cestou na dovolenou, vybrali jste si správně. Kdo ví, možná budete překvapeni jako to všechno dopadne.

      Robert a Lucie … Je po všem. Jestli do teď nic, tak ta dnešní noc ho určitě zabila. Když Robert doběhl své ranní kolečko a zastavil se před svým domem, věděl, že dnes to přijde. Bylo úterý sedmého září. Počasí dnes překvapilo svou nevlídností oproti předpovědi. Lehce foukalo a teploměr hlásil 8 °C. Slunce bylo ještě moc slabé na to, aby vysušilo noční kaluže, ale jeho síla už stačila na to, aby odhalila noční škody. Ve svých 45 letech už pár blesků viděl, ale dnešní noc, dnešní bouře, byla výjimečná. Nespal. Celou noc lovil. O jeho zálibě vědělo jen několik jeho přátel a samozřejmě něco tušila i jeho žena. Byla svým způsobem ráda. Robertovou milenkou byla bouře, celé noci nespal, číhal se svým nastraženým objektivem na stativu dražším než zánovní auto z bazaru. Mohl si to dovolit. V jeho práci existovaly jen samé jistoty a fakta. Možná proto vyhledával vzrušení v podobě elektrických výbojů v černých těžkých mracích. Nic v životě ho nenaplňovalo víc než vzrušení z nejistoty. Jeho drogou bylo právo, zákony, vyhlášky, fakta, a především peníze. Když dnes ráno vyrazil na svůj čtyřkilometrový okruh, zapomněl zapnout svoje Garminy, po sto metrech se mu rozvázala levá bota a na konci malého lesíka ho vyděsil volně se venčící pes, kterému narušil jeho ranní čůrací rituál, tušil, že dnešek bude jiný. „Dobré ráno. Zase jsi celou noc nespal, víš to?“ Srkla si kafé, položila hrnek na linku a začala mazat celozrnný f itness chleba tenkou vrstvou bio sýra. Lucie byla krásná. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou by si manžel doma mohl přát. Od probuzení až do té doby, než člověk zavřel oči, stála za pohled. „Fotil jsem. Byla bouřka. Díky za kafé.“ 4Robert kávu nikdy nevařil, přesto ji měl každé ráno přesně v 7 hodin na stole. Druhou pak přesně v 9 hodin ve své kanceláří, ale tam se dnes vůbec netěšil. Když se ti dva seznámili, byl to úžasný vztah, byli mladí a mysleli si, že chtějí to samé. Milovali se, cestovali a vzali se. Lucie jako čerstvá vysokoškolačka obletovaná svými spolužáky, navzdory tomu, anebo právě proto toužila po muži. Po muži, který ví, co chce, který splní její představu ideálního manžela a bude s ní navždy. Robert taky přesně věděl, co chce. Chtěl krásnou ženu, která bude zdobit jeho kariéru, opečovávat jeho dům a uspokojovat jeho touhy. Uběhlo téměř 10 let a následující rok měl prověřit jejich život a osud, do kterého aniž by tušili, zasáhne několik zvláštních událostí. 

...

Objednat?

 ZPĚT

TROSEČNÍK

autor

    Bylo myslím odpoledne, nebo časně ráno? Pravděpodobně byl čtvrtek, ale mohlo být i úterý, o to spíš to vypadá na neděli. Je červen, nebo je to moře studené jako v lednu? Všude bylo všechno a zároveň nic. Myšlenky, které nebyly vidět kolísaly na hladině ponoru mezi životem a smrtí. Hlasité ticho rozbouřeného moře prostřelil jako projektil první hluboký nádech.

    „Dýchej. Nadechni se.“

    Opakoval si, stále dokola dokud se jeho přívod vzduchu do plic neustálil. Jeho ruce a nohy ho automatickým pohybem udržovaly nad vodou. Říkejme mu třeba trosečník, protože jak jinak nazvat bytost, člověka uprostřed ničeho, který si právě uvědomil sám sebe, k jeho smůle uprostřed obrovské vodní plochy, kde nebylo vůbec nic kam až oko pohlédne. Chvíli se tak trošku plácal dokola a zmateně šlapajíc vodu rozhazoval hlavou ze strany na stranu snahy vší se pochopit co se právě stalo.

    „Kde to k čertu jsem?“

    „A jak jsem se sem vlastně dostal?“

    „Já přece nemůžu nevědět co se tady děje. Já mám přece vždycky všechno pod kontrolou.“ Já…“

   Zarazil se trosečník a ze všech sil se snažil uvědomit si kdo je. Myšlenky dorážely na vzpomínky, ale ty úspěšně odolávaly zoufalému nátlaku.

    „Ty víš přeci kdo jsi“.

    „Kdo to je? Kdo tady mluví?“

   Jeho šlapání vody se i s jeho tepem rapidně zrychlilo.

    „Ty přeci víš, kdo jsi teď a tady. Přemýšlej. Jakou roli hraje to, kdo jsi byl v tom, co teď musíš udělat?“

píše se :)

 ZPĚT

bez peněz bez bot

autor

...

PÍŠE SE :)

 ZPĚT

první dopis

autor

     Vy, jenž ve mně věříte a pečlivě nasloucháte svůj vnitřní hlas skrze něhož k vám promlouvám věřte, že tyhle slova jsou psána, aby byla čtena. Slova následující my byla diktována na nebylo mi umožněno přestat psát, dokud nebude v textu vyjeveno vše, co má být vyjeveno. Skrze svého dočasného prostředníka promlouvám k vám v době, kdy to je a brzy bude naprosto nezbytné. Věste, že autor si nezaslouží být obviňován ze hry na boha i když to byl jeho prvotní záměr. Kolikrát vás napadlo, zda vůbec existuji, zda jsem, zda jsem byl a zda budu? Budu se dívat a poslouchat vaše myšlenky, přání i touhy stejně tak jako vy nasloucháte svému okolí.

...

PÍŠE SE :)

 ZPĚT